Listopad 2016

Na schodech

29. listopadu 2016 v 7:08 | Fallen
Ptáš se , kterým směrem máš se dát
Jenže ani ty ani já neznáme budoucnost
Tak počkej co příjde třeba budem se tomu smát
Zatím je stáe hlavní ta naše přítomnost

Sedíme na schodech s plechovkou
Co nám energii snad něco říct dodat má
Oba začínáme slova s jasnou výhybkou
Ať nám to tajemství dále potrvá

A tak každý z nás jen dále couvá
Říkáš mi znovu jsem tu pro tebe
A já jsem ten co se vždy omlouvá
Ve chvíli kdy ty schody vedou do nebe

Každý svou cestou k domovu
V hlavě jen tichý zmatek
Oba otáčíme se ještě jednou znovu
Otázky na skoro každý volný pátek

Pod mraky co připomínají ovčí stáda
Objímáš mě najednou
A šeptáš mám tě opravdu ráda
Náhle hoří zem pode mnou

Jenže srdce ti ještě nemohu slíbit
Nemám ještě dost sil ti říct
Mám tě rád ale nestačí jen se líbit
Do posledních pocitů tě svlíct

Vědět jaká jsi uvnitř a ne jen navenek
Kdykoliv to půjde jít s tebou ven
Udělat si ještě pár společných vzpomínek
A nebýt jen do sítí snad polapen

Dáváš mi víru jít ještě dál
Že život nejsou jen prohry
S tebou není nic čeho bych se bál
I nebe je více modrý

Život teprve začíná

27. listopadu 2016 v 10:57 | Fallen
Říkáš mi piš trochu víc poeticky
Jenže víš já píšu tak jako vždycky
Některý věci myslím jen ironicky
I když zní to akorát pateticky

A tvoje oči připomínají mi dva terče
Kolikrát myslím na minulost když píšu verše
Život až moc připomíná vnitřnosti na hraně meče
Čas jako nervy mi teče ale co se vleče to neuteče

Dívám se na ty starý štěky co jsem kdysi psal
Tehdy jsem se asi opravdy něčeho obával
Něco ze sebe z hlouby něčeho dostával
Ale co to bylo asi jen citovej nával

A ty jeho spoušť která to začala
Jsem rád že všechna ta blbost k tobě přestala
Protože teď žiju a má existence smysl dostala
Prostě řečeno bolest v hrudi ustala

Nejsem politik abych někoho přesvědčoval
Jsem takovej jak jsem se vychoval
Nebudu se omlouvat za to jak sem se zachoval
Pokud vím nejsem ten kdo poučoval

Kod někoho podle ničeho posuzoval
Hodil přes palubu když někoho potřeboval
Byl na dně a ještě do něj dole kopal
Nic nikomu zbytečně neříkal

Nedělal ze sebe to co nejsem
Sobec možná ale jsem vítězem
Nezacházím s každým jako se psem
Bez tebe vydržím v dobrém i ve zlém

Srdce jednou roztaje

27. listopadu 2016 v 9:02 | Fallen
Pod záštitou vlastní nedokonolasti
Ukrývá svou neuklidňující se fóbii
Co by se mohlo stát otevřít se skutečnosti
Toužit po té nepolapitelné eufórii

Nakonec srdce ukáže ti jen historii
Mosty co za tebou lidi spálili
Ve srdci poušť a ty chceš prérii
Když jsi potřeboval uhasit benzínem tě polili

Kolikrát kolikrát jen marně se ptáš
Co se stalo a nebo co se mohlo stát
Osud urči si sám/a marně jej proklínáš
Nemá cenu osudu na cestu se ptát

Srdce z kovu někdy má každý
Je to kvůli lidem a kvůli ranám
Ale neboj se není to navždy
Dej všemu volnost a otevři se branám

Srdce nejde zničit jde jen posílit
Aby vydrželo tohle a ještě víc
Nedrž to v sobě můžeš plakat a bulit
Když to nejde zakřič si z plných plic

Každé srdce jednou roztaje
Vždy jsou cesty kudy se dát a jít dál
Nikdy nestojíš věčně na konci okraje
Kde už každý jednou předtím stál

Zvony

26. listopadu 2016 v 17:57 | Fallen
Slyšíš to ? už nás volají
Věže z dávné minulosti
V gothickém stylu co tu stojí
Tóny na velké vzdálenosti

Zvony které nám říkají
co zrovna se děje
Někdy slyšíš je jak šeptají
Své staleté naděje

Jsou srdcem věží kostelních
Muž s rukou na laně
Rozezní je se šrámy na dlaních
A my čekáme na ně

Co poví nám jejich srdce
Lidé se shromažďují
A spínájí svoje ruce
Někdy věrnost si slibují

Zvony ti svědci dávných čas
Vypovídají životní příběhy
Které se opakují zas a zas
O lidech co již oběvují jiné břehy

Jsou to památníky vylité z kovu
Do nebe volající že jsou stále tu
Oznamujíc světu a v každou dobu
Že každý život má svou pointu

Srdce ukuté z kovu

26. listopadu 2016 v 16:28 | Fallen
Pláty několikrát ohnuté
Nýty do sebe spojené
Do tvaru srdce ač duté
Bez krve co jej žene

Vypadá jako práce kovářů
Mistrů řemesla co jej ukulo
Pro ukončení můr smolařů
Co málem jejich je zabilo

Vytvořeno z chladné oceli
Která nic již dávno necítí
Pro srdce které nic nebolí
Lásku kolem sebe nevidí

Z růží zbylo jen kamení
Po domově zůstal prach
Na kov namalované znamení
Cit zmizel v hlubinách

Srdce

22. listopadu 2016 v 22:07 | Fallen
Pod závojem noci drtíš mí srdce dál
Ze všeho jen prach do větru
Mám takový pocit že již nepříjde sen co se mi zdál
A nepovím znovu tu větu

Kterou vždy vyslovit jsem se bál
A ty odcházíš do chladné noci
S tím jakou jsem tě znal
S tebou odešel i ten pocit

Co hlavu mi vždy zamotal a u srdce hřál
Bojíš se mi říct že ty nejsi ta za jakou tě mám
Dychtíc po okamžiku kdy s tebou jsem se smál
I když bez tebe jsem tu již opravdu sám

Bloudíc po ulicích s měsícem nad hlavou
Sedíc na schodech vedoucím k náměstí
Bolesti u srdce s pochmurnou představou
Že budoucnost nic dobrého nevěští

Jenže já nechci zapomenout
A sklánět hlavu svou
S každou chvílí si tě připomenout
A snít o nás dvou

S úsměvem na tváři a se slzou v očích
Zvedám se a zkouším jít ještě chvíli
S malou nervozitou v mých krocích
Doufám že zbudou mi ještě síly

Než podívám se na tvůj úsměv ve tváři
A budu opět na kolenou
Padnu na dno duše a položím srdce k oltáři
Uvnitř s doufáním znovu nevzplanout

Rozdíl mezi tebou a mnou

21. listopadu 2016 v 19:07 | Fallen
Cítím tu bolest co uvnitř tě svírá
A vidím tvůj pláč co mění se v chlaný déšť
Jdeš se mnou po ulici když se stmívá
Budoucnost nás dvou z mých očí věšť

Vidím jen dnes a co bude zítra neví nikdo z nás
A tak ti potichu šeptám že možná nadešla ta chvíle
Kdy si říci sbohem hned za prvním rohem a potkáme se zas
Po době kdy uběhl každý z nás nějaké ty míle

Třeba každý jen potřebujeme nějaký čas
Ty slečna co chce se vdávat když má vše před sebou
Já ten co si na lásce vždy a pokaždé zlámal vaz
Možná po čase příjdu jednou zase já za tebou

Ale svatbu ode mě nečekej nechci se značkovat
Nechci ti říkat kým máš být nebo jak žít
Nejsem člověk co se nechá dobrovolně okovat
Ty jsi slečna co chce vše vlastnit , pro mě platí nech jít

Srdce chladné

21. listopadu 2016 v 18:49 | Fallen
Po pase který dávno měl vzplát jako kus papíru
Srdce co by již mělo si trochu citu přát
Místo toho jen odlytek kovu má na míru
A sen o lepším zítřku nechat z hlouby zdát

Místo kde mělo bušit o závod
Pohlceno je však korozí
Strůjce zapomněl přidat návod
A tak jeho život nehrozí

Chladné jako led a težší než kámen sám
Mělo být ve hrudi ale jen tiše se schovává
Je stále chladnější než všech které znám
jen tím že bolí o sobě vědět snad dává

Ať už konečně zbírá síly
Protože život vzdát nehodlám
Ještě zbývá mi dost víry
Tak otázku mu pokládám

Kdy opět se otevřeš a budeš znovu tím co jsi byl
Srdce co hřeje a v rytmu hraje který jen já mám
Nyní jen z tebe vodorvný znak mi z tlukotu zbyl
Kdy konečně roztaješ se asi jen zbytčeně ptám

Srdce z olova a místo krve rtuť
Cit co asi jej zabil , již jej nevrátí
Říkám si ještě to zkus buď jak buď
Snad vše není černé a vše se obrátí

Ty víš kdo jsem a přesto nemůžeš mě znát

7. listopadu 2016 v 18:35 | Fallen
Dívám se jak tu spíš
Na tvé oči zavřené
Čekám až se probudíš
Tváře křehké červené

Otevřeš oči , dívám se jak procitáš
Krásně se na mě usmíváš
Díváš se na mě vždy mi hlavu zamotáš
Ale nevíš že mého se nedotýkáš

Víš kdo jsem a přesto v mých očích nevidíš
Dávám ti jen zbytek sil které ve mě jsou
A já jen tiše doufám že nic necítíš
City nic víc než smutek nepřinesou

Sedím u psacího stolu
Verše šťastné snažím se psát
Chceš ať napíšeme je spolu
Ale nemohu do toho více citu dát

Ty víš kdo jsem ale přesto nemůžeš mě znát
Možná ten úsměv kus z mého srdce ožívá
Vlasy které vlní se ti ve větru a v jeho rytmu chtějí vlát
Zda li budu ještě schopen opravdového citu nic nepřizná

Déšť slz

1. listopadu 2016 v 19:08 | Fallen
Ve světle lampy chvíly stojí
A nemá klid v duši
Tak bloudí po svém pokoji
Neví proč srdce buší

Do oken svých lampy vítá
Za noci která se venku vznáší
Otázky které skýtá
Co vlastně život obnáší

Kdo rozumí cestě své
Čím nebo kým má se stát
Pod mraky a srdce neklidné
Nemusí se blesků bát

Bouře vždy musí odeznít
Nemusí nikam utíkat
Vnímat kapky a snít
Pomalu srdce slzám odemykat

Tíhy

1. listopadu 2016 v 18:57 | Fallen
Pověz mi zda li rozumíš tomu co se děje v nás
Proč sílu ztrácíme když chceme bojovat
Toužíme po tom i když čeká nás strmý sráz
Čím víc chceme si říct tím spíš necháme to čas odvlát

Pak příjdou ty ledem pokryté rány
Uvnitř pochovaná touha která se neprobudí
Požitky lásky jen z jedné strany
A oči které již nikdy jinou neuviddí

A tak ten strmý sráz do propasti mě budí
Kde již leží mnoho mě podobných
Ať už byly snad bohatí nebo chudí
Rozumím tomu co kdysi měl jsem ve snech svých

A tak čas plynul dál do ticha co všude se rozléhá
Malý kousek duše co přežil ten pád snaží se žít
Pod tíhou vlastních nedostatků smutku podléhá
Co bude dál a zda má cenu tou cestou jít nechám se překvapit