Únor 2016

Duše spřízněné

27. února 2016 v 17:12 | Fallen
Do teď ještě pálí jizva krvavá
S dírou v hrudi dýchá se s obtížemi
Život souboj s přehledem vyhrává
Iluzi úsměvu jako herci i my sami

Oči barvou rozdílné a přeci stejné
Pravdu nám po svém jednou vyjeví
Trápení city druhých není nám lhostejné
Ač samy trápíme se pro jiné málo kdo ví

Chceme slyšet odpovědi na to co nás tíží
Ptáme se ale jen pár lidí nás utěší
Chceme pomoci ostatním a naše srdce leží
Tlukouc své poslední rytmy které nikdo neuslyší

Ze srdcí stavíme si hrady za jejichž zeď nikdo nesmí
Místo učení se z vlastních chyb děláme jiné
Častokrát viníme jiné z toho co míní se neřestmy
Umíráme za city které bolí a přitom jsou nesmírné

Ztrácíme pojem o tom co nás nebolí
Za bezesnou noc modlíme se před spaním
Duše s rozumem mezi sebou zápolí
Vstáváme beze spánku se svítáním

Pro duše spřízněné často srdce bolí
A přitom jen ptá se samo sebe má li

výtah

27. února 2016 v 15:15 | Fallen |  Příběhy
Už se vám někdy stalo že se s vámi zastavil z ničeho nic výtah a teď jste tam vy a kamarád který nesnáší výšky pak já který nemám rád stísněné prostory , to vám povím jak se pak špatně dýchá. Potom ještě si dělá ta osoba legraci že tam ztrávíme celý den a noc v prostoru cca metr na metr , to jsem měl stochutí najít nějaký otvor nebo výko jen aby viděl jak jsme vysoko. Samozřejmě se to zvrtlo v to že on mi připomínal jak je ten výtah malý a já jemu z kolikateho patra spadneme dolů jestli se něco posere. Za tu dobu tam jsem se potil a málem posral já protože to trvalo celkem dlouho navíc když jsou v jedné takové mistnustce dva provokatéři tak to stojí za to . Samozřejmě se to neobešlo bez hádky na téma kdo z nás je větší psychotik a magor když opomenu že on vlastně papíry na hlavu má. Tak jsem byl více než nucen s tím souhlasit že je větší po naší hádce se výtah rozjel a jen co jsme dojeli na patro tedy místo mé spásy tak než jsem se poklonil pevné zemi , vykopl jsem ho ze dveří výtahu se slovy a příště jdeme po schodech

Ztrácím

27. února 2016 v 9:23 | Fallen
Je to jako píseň co v hlavě zní
Na tvé rty padá déšť pocitů nevyřčených
Sedím na věži kostelních zvonů co do dálky se rozezní
Milióny lidí jako my jsou ztraceni v osudech tajemných

Oči zavíráš a hlavu otáčíš když se tě marně ptám
Říkáš že krvácíš uvnitř tebe tam kde srdce místo má
Loučíš se slovy netrap mě a tak jen zřídka se ozývám
Za ta slova se dodnes stále ještě v duchu užírám

Znovu tě obejmout a držet v náručí je sen co se mi zdá
Podívat se do tvých modrých očí ve kterých se ztrácím
Stačí mi vědět že jsi na světě a hned zmizí z oblohy tma
Chci ti toho tolik říct ale jen zůstanu přítelem tvým

Jen pokus

22. února 2016 v 1:48 | Fallen
Vzpomínám na to jako by to bylo včera jen
Vstávej, je ráno musíš vstát jinak to nestihneš
Slunce svítá a počítá blázny , začíná nový den
Tak vstávám najednou čas hodiny říkají mi běž

Utíkám s pocitem že bych předběhl olympionika
Všichni už jsou dávno v nástupu v úboru a pozoru
A já teprve dobíhám , dveře jsou má cílová páska
Jsem opozdilec co příjmul trest bez vzdoru

Cena našich životů

17. února 2016 v 23:34 | Fallen
Cenu životů určujeme si samy
Nikoliv tím co dokážeme
Ale tím co uděláme ne jen pro sebe ale pro ty na kterých nám záleží
Nikdo z nás si na kraji života nechce říkat jaké udělal chyby ale co v životě prožil
A zda li to stálo za to ne jen ty šťastné usměvavé chvíle ale i bolestivé prožitky
Které nám dávali sílu ustát mnohem těžší rány které přišli potom

Vše je věcí toho jakými se stáváme postupem času
Jaké máme kolem sebe lidi nebo oklnosti s nimi spojené
Vše je vlastně takový koleběh a sled všemožných událostí
A cena našich životů je různá jak pro nás nebo pro ty o kterých si myslíme že jim na nás záleží
Pro některé máme cenu duševní , srdeční , někteří na nás spolehají , jiní třeba vzhlížejí , pro některé jsme někým o kom si myslí že ho nedokážou pochopit a pro jiné nemáme cenu žádnou nebo jen htějí věřit že ano .

Jak se dá vlastně vyložit nebo vyčíslit cena života
Nijak
Všichni jsme jiní a přitom stejní , lýšíme se názory , povahou , úsměvy , humorem , drobnostmy nebo detaily které z nás činí originály sama sebe
takže cena každého života je vlastně nevyčísitelná protože každý je svým spůsobem v něčem nenahraditellný
Nikdo však nemůže říci že lze nahradit někoho kdo vám schází

Řekněme že máte někoho ve svém životě o koho se bojíte nebo máte k té osobě určitý vztah
Co by jste dělali kdyby jste ji navždy ztratili ? A mohu jen říci že byť i jen na krátkou chvíli někoho takového ztratíte bolí to , stejně tak bolí myšlenky které vás budí ze spánku a nutí vás přemýšlet , po čase nemůžete ani spát neb si pořád říkáte co když jsem měl/a být jiný/á a začnete si pokládat právě tuhle otázku - co vlastně v životě znamenám , proč tu jsem , jaký je můj úkol , má cena a zda li má cenu zde být či sem patřím , jestli je nebo není moje doba
Pak příjdou právě otázky které si řekne každý nejméně jednoju za život - znamenal/a jsem pro někoho něco , byl/a jsem pro někoho víc než jak se zdálo ? I to je vlastně ta cena života kterou platíme a tou jsou city , emoce vše co vychází z nás z našeho vnitra , zevnějšek a jeho krása nebo cokoliv na tom člověku z venčí nemá cenu ale to co je uvnitř té osoby jako takové to ji činí tím kým je a to je opravdová cena člověka i jeho nedocenitelnost ...

Splátka života

17. února 2016 v 22:42 | Fallen
Jaká je cena za život a čím za něj platíme
Je to jako příběh který se opakuje dokola
Trápení , radost či smutek a lidé na které se usmíváme
Uvnitř však hoříme a chceme křičet

Myšlenky které nikdo neuslyší a které nemohou ven
Cena našich životů jsou prožitky a vzpomínky
Však zkuste si vzpomenout jen na každý prožitý den
Kdy jste se doopravdy smáli z plných plic

Lidé jsou jako květiny , každá je krásná a něčím výjímečná
Vzpomínky jsou jako stříbrné plátno pro toho kdo nevidí
Každá žijící duše je za trochu pochopení a něhy vděčná
Platíme za život svými rozhodnutími která nás posouvají dál

Vzpomínky

5. února 2016 v 10:58 | Fallen |  staré nepublikované basně
Zašeptat dvě slova do ucha jako známou melodii
Podívat se do očí a vidět co úsměvy nezakryjí
Říci ti vše ale přitom držet to v sobě potají
Že když tě vidím vždy se třesu a dech se tají

Když jsem nervózní tak to přeháním s humorem
Někdy mluvím až příliž a zamlouvám věci jaký jsem
Kolikrát když jdeme spolu ven
Chci tě obejmout a být ve tvém náručí uvězněn

Zůstat tak klidně napořád a vědět že tě u sebe mám
Že mám vedle sebe někoho komu chci srdce dát a nejsem sám
Ten pocit že nejsem jen polovina ale celek ve chvíli s tebou za to srdce dám
Byl jsem jen poutník který všude jen procházel nikým nevítán

Chvěji se i teď když to píšu a vzpomínám na nás jako na blázny
Co píšou petici u stolu a nakonec nemají co dále psát
Nebo když hádali jsme se o to co je lepší k vánocům darovat
Golfoví koberec na záchod nebo chladící desku ala automat

Provokace na chatu každou chvíli až jsem obač chytal tik
Někdy jsem uvažoval zda si kvůli tomu nezměním nick
Aneb na čelo vytetovat dostal jsem kick
Vykopávat bezdůvodně z chatu všechny ostatní skoro denní cvyk

Vzpomínky zůstanou
a nezestárnou

Šepot

5. února 2016 v 10:35 | Fallen
To co si přeju se už nestane
To co cítím nikdy nepřestane
Klid ve srdci nenastane
Úsměv na rtech ze zprávy napsané

Dívavám se do prázdného kouta
Z bolesti a smutku přichází samota
Ze strachu že zpřetrhají se pouta
Ze strachu že dříve potkám nárazník auta

Už chápu jak se cítí ostatní
Proč připadají si bezradní

Stále vzhůru

5. února 2016 v 10:28 | Fallen
Jsem jako dvě osobnosti v jednom těle
Jedna co má humor a posílá starosti do prdele
Druhá co je mimo realitu která říká hele
Už nebude líp už jenom hůř vole

Stává se ze mě mniak co je vzhůru do rána
Dívám se na filmy s bro, hrajeme hry pana pařmana
Pocity úvanvy yálevám keiinem aby vydržela moje strana
Jsem bledej jak Brendon Lee ve filmu vrána

Dívám se na fotky a vzpomínám kde jsou ty časy
Co by se dělo a říkám si co kdyby asi

Ať dělám co dělám je chyba ve mě
Vždycky dopadne to stejně
Budu jen jedním z mnoha co najdou se v davu
Jsem jen člověk co je v žalostném stavu

Jen nelituji toho jaké lidi jsem poznal
Protože ty jsem vždy postrádal

Ne[baví] mě žít

5. února 2016 v 10:14 | Fallen
Je to tak nějak tu přežívám
Z nějakého důvodu tu zůstávám
I když vím že napořád sám
Věřit v naději pomalu přestávám

Jen rány dokola dostávám
A i když vstanu zase padám

Dávám srdce ale už je zjizvené
Pokusy jiných pomalu zničené
Do různých forem strachu uzavřené
Kousek po kousku izolepou slepené

Dívám se do očí ale pokaždé uhnou
Dívám se do srdcí a ty se uzavřou

Duše strádá je jako poustevník mimo tenhle svět
Snažím se vidět to lepší ale začínám se nenávidět
Co když je chyba ve mě a já tu nemám sedět
Co když je něco co už nikdy nebudu vědět

Nežiju rád a život mě učí prohrávat
A s každou porážkou se smutkem v srdci
S úsměvem se rádoby vyrovnat

Život je boj někdy jsme dole a někdy nahoře

5. února 2016 v 9:59 | Fallen
trhám si duši na kusy tak jako kdysi
dělám snad jen chyby nebo to jsem já kdo mizí

stavím most ale chybí mi základy
potřebná slova a podklady
nejsem člověk v kom by někdo hledal poklady
dělám vtípky které nikdo nechápe a nemám klady

a tak vracím k tomu co mě kdysi dostalo na dno
nyní vím jak rychle může člověk spadnout snadno

že každá rána bolí ale člověk musí se smát
nesmět nic vůči ostatním najevo dát
aby to nebolelo dlouho si tiše přát
říkat si staň se co má se stát

dávám si ruce do bandáže
jestli za něco stojím se ještě ukáže

navlíkám rukavici jednu podruhé
nebudu stát proti soupeři poprvé
jediné co vím vrátit se bude tvrdé
jediné co uslyším budou moje kosti stuhlé

srdce se nevzdává navždy v hrudi zůstává
je silné i když zabrat dostává

jako drahokam nikdo ho jen tak nerozbije
jako člověk žádná bolest ho hned nezabije
říkám si že jen svině život vklidu přežije
někde v teple houpe se v křesle a kávičku pije

do bezvědomí pomalu upadám
to jak každý pospíchá už nezvládám