Březen 2013

Bojiště

31. března 2013 v 15:23 | Antonín
Doba temna a válka se šíří
Bojovník se zjizvenou tváří do boje míří
Prach pod dusotem kopit se výří
Bojiště stovkami těl zaplavené , zde padli rytíři

Souboj generálů na tisícihlavém poli
Každý sval s každým setkáním mečů je bolí
Koho dříve rána smrtelná skolí
Řinčení mečů je slyšet až v dalekém údolí

Náhle utichl ten souboj mocných , zvuk skoro schází
Jeden z nich se smrtelnou ranou v hrudi se po zemi plazí
Ke štužce své milované , svíjí se bolestí a svírá ji z posledních sil
Než jeho protivník ranou z milosti jeho hlavu srazí

Jaká byla do rytířská a zda nebyly to jen vrazi
Z dob dávných až po zádech mrazí
Nyní však otázku nám to na rozum hází
Kdo byly a komu asi jejich přítomnost schází

Po té cestě

27. března 2013 v 20:52 | Antonín
Chodím uprostřed temného dne
Kde má duše uvázne
Oči bez lesku a prázdné
Květina mého života vadne

Pro dnešek chtěl jsem jít dál
Tam kde život jsem vzdal
Kde se ten vítr minulosti vzal
Proč mé srdce nyní stojí opodál

Místo kde jsem posledně stál
Kde jsem své srdce dal
Ještě bez ostychu se smál
A nyní jsem to já kdo v černém se schoval

Čekal jsem snad zázrak
Jenže ty nejsou je to tak
Procházím se a nad hlavou mám bouřkový mrak
Jdu cestou známou a mizím mimo tvůj zrak

Přál jsem si s city létat jako pták

Pádem

26. března 2013 v 19:40 | Antonín
Pomalu ke dnu padám
Marně ruku k nebesům zvedám
Marně vysvětlení života hledám
Marně chycení čekám

Zavírám oči pro poslední vpomínku
Pokouším se nad dnem udržet na chvilku
Pádem z nebes bez křídel svých milníků
Bezpočet lehkovážných prožitků

Co vlastně život obnáší
Co sebou než jen trápení přináší
PRázdno ve srdci jako díra v hrudi zdá se pořád těžší
Ve vzduchu jako jed se bolest vznáší

Smutek ruku v ruce se štěstím kráčí
Co vlastně k životu stačí
Proč člověk nemůže život sledovat z perspektivi ptačí
Duše častěji na dně končí

Ekcentrici

26. března 2013 v 18:55 | Antonín
Každý máme své výstřednosti
Možná je to kouzlo naší osobnsti
Někdy chováme se divně podle okolností
Či snad na naší kreativnosti

Každý z nás je v něčem ekcentrik
Skoro zdá se že souhlasně řešíme problémi jako trik

Jsme nepochopeni společensky
Často zdáme se slabí psychicky
Často nesrozumitelní skoro vždycky
Jindy chováme se více lidsky

Zvláštní chování
Někdo tak smutky zahání
Špatné myšlenky zahání
Priority života jak své i jiných bere jako klání

Má slova

24. března 2013 v 23:24 | Antonín
Myslíš si jak mě znáš
Na to co jsem ti řekl jen marně vzpomínáš
Myslíš to vážně že všechno přetrváš ?
Tak proč přede mnou se ukrýváš?

Utíral jsem tvé slzy které stékaly na tvou tvář
Když říkal jsem ti vše byl jsem pro tebe lhář
Nejsem nic víc než člověk co chtěl být tvého srdce žhář
Svou duši i srdce dal jsem ti za oběť na oltář

Říci

24. března 2013 v 23:07 | Antonín
Není lehké říci
Co máme na srdci
Zažíváme uvnitř vychřici
Vlastních emocí

Pokaždé je pocit rostoucí
Někdy zdá se matoucí
Dnem i nocí
Zdá se že už není nám pomoci

Myslíme na to co je pro nás žádoucí
Dát srdce planoucí
S láskou jít a milovat i na konci
Být první i poslední láskou zkvétající

Vlak

24. března 2013 v 23:00 | Antonín
Kolej která je prašná
Vlakem života jehož kabina je prázdná
Bez průvodce čeká nebeská brána
Za oknem doprovází malá černá vrána

Jedoucí dál po své trati
Je na čase kdy se smůla života ztratí
Dát slovo které nadoživotí platí
Dávat lidem co si zaslouží a doufat že se nám to mnohdy vrátí

Cestou dál jet za svým štětím
Vystoupit z řady za trvalím objetím
Vystrnadit se a vyrovnat se svým srdečním zajetím
Přehodit výhybku a změnit osud zápětím

Daň za štěstí

24. března 2013 v 22:27 | Antonín
Přemýšlím o životě co dělám špatně
Na šťastné vzpomínám matně
Říkal jsem srdci prosím veď mě
Ale skončil jsem opuštěn ve tmě

Marně čekat na teplo lidské dlaně
Pokusem o štěstí platit vysoké daně
Žít životem na opačné straně
Ale vědět že mohu se snažit a přesto marně

Day after Day

24. března 2013 v 21:46 | Antonín
Na zem dopadajíc paprsky luny
Vypadajíc jako kytarové struny
Procházet se po pobřeží laguny
Nad vodou stoupají monzuny
A vznikají bouřky které potápí čluny

Naše naděje jsou na tom stejně
Potápějí se denno denně
Kdo si vzpomene kolikrát byly jsme na dně
Vždy vzpomeneme si jak bylo to s námi posledně

Při každé porážce láskou na kolena
Dorazí nás naše píseň vyvolená
Nad kterou pláče nezdarem duše unavená
Trnitou cestou zjizvená

fear

24. března 2013 v 8:53 | Antonín
Pod drobnohledem ostatních
V nezastavitelném kruhu , toužit po osudu těch šťastných
Ač už nejde ani snít jen stále vyprávět příběhy o srdcích zlomených
S údivem se dívat na jejich schopnost vydržet častokrát hluboké rány od jejich milovaných

Pomáhat jim s jejich trápením a neuznat to své které nás tíží
Radějí vstát a jít dál , doufat že lepší časy se blíží
Snažit se vydržet cokoli jen proto abychom neukázali kousek svých tajemství z poza mříží
Které stavíme jako barikády lidem co nevědí čím nám ublíží

Než říci cokoliv co by ranilo druhé mlčíme
Než říci o citu hlubokém , raději tajíme
Než říci co máme na srdci raději odcházíme
Než abychom se trápili nad láskou jiných oči zavíráme

S pokusem o přátelství s někým koho milujeme
Sami sebe vědomě týráme

Poslední na téma

24. března 2013 v 8:26 | Antonín
Ve vlaku sedíc a poslouchat lidi kolem
Dívajíc se očima po širém světě a před krásou jít do kolen
Průvočí hlásá poslední stanici , sklánějíc se nad jídelním stolem
Rytmické bouchání kol o koleje připomíná že nikdy není všemu ůplné sbohem

Lidé plní zážitků vypráví své příběhy ze života
Co zažili než nastoupili do vlaku nebo kam vede jejich cesta
Jako by zde opadla veškerá bariéra mezi lidmi a nebyla žádná zbytečná gesta
Aď už mezi lidmi bílími nebo černými či snad lidmi z vesnice i města

Společně si povídájí , společně se usmívají
Jako staří přátelé se utěšují
Člověku příjde z povídání že se dávno znají
Snad i že je vagon plný lidí kteří se možná ještě potkají

Na poslední stanici
Se všichni loučí a opět jsou jako cizinci
Rozcházejíc se do všech stran , tvoří skoro rojnici
Avšak zda li potkají se znovu kdo ví jestli nezůstane jeden druhému nepoznán

Jedna cesta spojila dohromady lidi kteří o sobě něvěděli
Z pochmurného dne si však vzpomínku na vlak plný života odnesli

Vlak života i konce

23. března 2013 v 23:42 | Antonín
Nasednout do vlaku
Zapomenout na nicotné kouzlo chvil které vzali za své
Utéct od života který nevedl k ničemu a nikam
Jen sedět a doufat že se něco změní
V nás či snad v lidech kolem
Doufat v ve věci pro nás důležité
Nebo se nechat jen unášet proudem událostí
Časem zmizet v zapomění a sami zapomenout
Na věci které nás trápí

Na kolejích zvuky jedoucího vlaku se ozívají
Naše kroky vpřed vedou a dále nás unáššejí
Co zdálo se být samozřejmé už nám ani za pohled nestojí
Člověk toho co nezná už od paměti se bojí

Vlakem cestovat něčemu vstříc temným tunelem
Zdá se nekonečný a přesto víme že jedeme za světlem
Co řekneme na sklonku života svým dětem
Co jsme prožili a jaký jsme byly když kráčeli jsme tímto světem

Vlak života

22. března 2013 v 16:36 | Antonín
Nekonečná trať nesoucí se na pražcích
Cestujeme životem při zemi ba li snad s hlavou v oblacích
Vidíme vzpomínky o lidech co zdáli se nám na křídlech nesoucích
I o těch kvůli kterým nemohli spát po nocích

Z okénka vyhlížíme svou cílovou stanici
Ve snaze pochopit naši cílovou hranici
Přemýšlejíc i tehdy nad důvodem bytí jdouc po ulici
V rukou svírajíc omluvnou kytici

Píšťalka vlaku v dálce se ozývá
Pára z vodní nádrže se do vzduchu rozplívá
Chceme snít že s tímto vlakem lepší zítřek se na nás usmívá
A že neodhalil jsme vše co před námi naše pouť ukrývá

Díváme se z okénka vagónu na své okolí
Snažíme se zapomenout na vzpomínky ze kterých nám u srdce zabolí
A říkáme si v duchu tiše , nyní to bude jiné , již dokážu cokoli
Na neznámé cestě která je život sám , my hledáme své rozkvetlé údolí

Krutost

17. března 2013 v 22:17 | Antonín
Večer v posteli bát se nového rána
Chtít každý den aby na ulici čekala vrána
Doufat že za zády ozve se rána
Že otevře se nebeská brána

Zodpovídat se za své činy
Uklidnit ty staré stíny
Ležet pod kusem hlíny
Jen ze své vlastní viny

Druhý dech

17. března 2013 v 22:11 | Antonín
Kapka za kapkou , vlnky na vodě
Jen s malou obálkou sedím na schodě
Čtu v dopise že vše patří náhodě
Že nemá cenu bát se po každé příhodě

Dívat se na nebe a hledat budoucnost
Neb co jsem ztratil je již minulost
Ve srdci zaplnit prázdno které je nyní přítomnost
Krok za krokem dojít svému cíli přejít přes ten most