Srpen 2011

Příběh

31. srpna 2011 v 21:25 | Fallen
Až mě andělé povolají spát nechci svou jen tak dát , mé srdce ve smutku ztrácí se a vzpomínky na minulost vrací se . Když milovaná osoba odchází se slovy už se nevrátím , když opadají okovy které drží tě při zemi čím tvá mysl zaplatí , kdo tvou touhu ti oplatí ? Co když tvůj smysl života v realitě se ztratí , když všechno utichne , slyšíš jak se někdo další nadechne , vidíš ten promarněný čas , snažení u dívky , u které žádná šance není , nic se nezmění , tvé oči se pod slzami sklení , jsou to brány do duše .


Život pluje dál , jako loď která nemá cíl , je to tvůj sen který se ti pod kůži vryl , zapomínáš na lidi co snažily se ti pomoci , okusily sme i šance budoucí , sme svého života proroci , vše co je bez citu zdá se nám matoucí . Žijeme do posledního dechu , posloucháme srdce do nejtihšího tepu , tluče jako na maratóním běhu .


Snažíme se být někým milováni ze všech sil , ikdyž každý z nás si potom bolest okusil , najednou tvůj svět otáčí se vzhůru nohama v prach , zachvátí strach jestli dokážeš ještě někdy milovat , tu bolest si ale budeš navždy v srdci pamatovat , pořád se ti bude jedna scéna v mysli opakovat , budeš se ztrachovat jak se příště k ní zachovat .


Uděláš si malou pausu která může trvat i pár let , možná několikrát nějakej úlet , ale v srdci ti zůstane její tvář , jako by tě pohlitila její zář , kterou si jí viděl v očích , kvůli které byl si v koncích , jen jeden život , ničit sám sebe nemáš důvod , skus jít dál , ikdyž si svůj boj dávno vzdal .


Bolest zůstane ale nový příběh znovu nastane , srdce povstane jako fényx z popela , možná si s tebou hrála , možná to nechtěla , jen to co chce v té době , v tu chvíly nevěděla , udělej krok v před snaž se znovu leteť a né v koutě klečet , potají mimo lidi brečet . Nikdo není v tomto sám , každý z nás byl někdy sklamán , oklamán některými věcmi kolem nás . Vše prý zahojí čas , svíce která se zhasíná , světlo které mizí v dálo , ikdyž láska byla rizí , každý z nás prošel si citovou krizí , každý sme si někdy připadaly cizí .

Můj Příběh

31. srpna 2011 v 9:39 | Fallen
Všechno jednou začíná a všechno jednou končí , opouští tě rodina , nemůžeš se podívat pravdě do očí , jednou se i můj život se všemi rozloučí , hledal sem jen kdo mé trápení ukončí . Je to jako hledat vodu v Saharské poušti , proč se moje mysl pořád chyb dopouští , pomalu neznám člověěka který odpouští , pořád sem se rval se životem , chtěl sem žít na plný plyn , spálil sem se o těch pár klukovin .

Nebylo toho málo co mi sílu vzalo , málo toho bylo co se jako šance zdálo , hodně věcí se stalo který nemůžu vzít zpět , chci se nadechnout a uletět před tím co nemá smysl , život není krásnej pro toho kdo cítí , nejhorší je že to každej vidí , život mě jen krokem míjí , toužil sem po své chvíly , kdy dostanu se k cíly , který by byl mou poslední stanicí , mou nepřekročitelnou hranicí.

Pro někoho je to jen snůžka keců , někomu se může zdát že to píšu z hecu , v našem životě je spousta herců , kteří hrají na všechny strany , okusují naše padlé sny jako vrány , život není krásný , jen bez další osoby zdá se prázdný .

Začátek mého příběhu

30. srpna 2011 v 23:30 | Fallen
Všechno to začalo roku 1989 , jednoho jarního dne , tehdy přišel sem na tenhle svět , když sem byl malý šel sem za matkou kam se hne , trávil sem s kamarády odpoledne , měli sme všeliaké nápady . Potom přišly školní léta , nastala tak jiná meta , byl sem tehdy ještě malej tloštík , kterej neuběhne ani stovku , každej ve mě viděl lowku . Nebylo to jediné trápení , hledal sem tak naději v umění , hledal sem své spojení se světem a jak najít cestu k ostatním dětem .

Nebyl sem oblíbený , nebyl sem nenáviděný , byl sem jen nedoceněný , byl sem ostatnímy dětmi odhozený do kouta , dalo mi to na ruce pouta a na ústa roubík abych jen mlčel , abych se pořád ve třídě jen krčel . Nejradši bych v té době bolestí křičel , jak sem ty lidi kolem sebe nesnášel.

Potom přišla ta doba stěhování , tak končilo to čemu se říkalo mordování mé duše , nyní přišel čas zapomenout na to vše , přišly nové příběhy , dívky a údery , manévry jak dostat se z koloběhu života ven , aby nezůstal jen sen . Přišlo tolik starostí , tolik lítosti nad druhými kteří nedokázaly se navzájem pochopit , jen toho druhého v něčem potopit , pak na usmířenou něčím podplatit .

Žiju nový život , žiju pro každou minutu i vteřinu , byly i krásné časy , ale všechno odchází jako moje vlasy , bylo mnoho dívek které měl sem víc než rád , kterým sem chtěl srdce dát , se kterými byl sem kamarád , nebo které byly horší než do oka rozžhavenej drát . Všem však chci poděkovat , mnohokrát . Můj život však podobá se věčné prohře , nikoliv vítěztví , zbylo už jen přátelství a rodina , málokdo na mě v dobrém vzpomíná .

Nebyl sem zrovna nejlepší kluk , občas choval sem se jako hlupák , choval sem se možná často jako hulvát , musel sem se změnit pokud , chtěl sem začít konečně žít , musel sem se změnit abych mohl zase sám sebou být a nejen představu ostatních vyplnit , nikdo nedokázal mou pravou podstatu ocenit .

Byl sem romantikem který psal básně a procházel se západu slunce , byl sem rváček který okusil trpké ovoce , byl sem démonikářem který chtěl ukončit vztah se světem , byl sem hip-hoperem kterej neměl styl a nervózní ikdyž nebyl před publikem , nyní jsem jen poutníkem který píše píše básně ze svého života , kterého dohnala jeho životní samota .

Ona/Byl sem tu pro tebe.

19. srpna 2011 v 13:08 | Fallen
Hojím si rány které si mi spůsobyla , na duši mi zústaly šrány s toho jak si ze mě dělala debila , je to boj kousek místa v životě , je to boj nestát pořád na místě , pořád jen se strachovat , jak mluvit , jak se zachovat , nebaví mě jak se každej snaží stejný chyby opakovat , proč musí ty stejný kroky imitovat .

Je to boj o svou šanci , nedochází ti to žijeme jako psanci , na útěku před našimi city , ještě nevíme že blíží me se do živelné kalamity , slzy nejsou proměnily se v prach , který vítr odnáší pryč , od mého srdce zahodil sem klíč , nejsem žádnej idiot , kterýmu můžeš říkat jak si ho uznávala , ani nevím proč mě ta vzpomínka na tebe tolik vzala , jediný v co doufám je že máš co sis přála .

Jsi jedna z mála která s mnoha lidmi hrála , na lehkou váhu si jejich city brala , říkala si že pro trochu lásky si umírala , ale přitom si jen na jinou vzpomínala . Prober se z těch lží kterými se obklopuješ , probuď se a řekni co si pamatuješ , udělej alespoň jednou něco zprávně , ikdyž vím že říkat ti to je marné .

Slova zde již nehrají roly , je to marná snaha vše končí ve hvězdách , vzpomeneme si na cokoliv co má s námy to všechn společného a vzpomeneme si na člověka jediného , kterým si byla ty , pořád si myšlíš že život je hra , která končí když najdeš tu pravou osobu , jenže ti povím že je to o tom jak zachováš se k osudu , není žádný konec , je jen začátek , lidstvo vytvořilo jen další zmatek .

Nábožeství a různý sekty , přesně jako ty , byla si vše po čem člověk toužil , jenže nikdo z nás neviděl ten malý rozdíl , že ty nemáš srdce ale jen kámen co trochu chvěje se v hrudi , byla si jen holka co se pořád nudí , která říkala jak jí každej prudí .

Útočím na to co bylo , jak se asi pouze jen o krásném životě snilo , každému by se bezstarostně žít líbilo , ale nikoho už nenapadá že by ho to nudilo , je to několik let zpátky ale naq to abych to celé pochopil je můj život krátký .

Minulost

17. srpna 2011 v 11:04 | Fallen
Vracím se tam odkud sem přišel , je to těhší než sem si myslel , už to bude tak deset let , cestu zpět znám už naspaměť , ikdyž to bylo v době co sme byly malé děti , které zlobily a zkoušely první cigarety , některé fotky sou jako dokumenty našeho růstu , některé fotky zastihly nás v okamžiku štěstí .

Tehdy bylo všechno jiné , zdálo se to všechno krásné a bezstarostné , že je v životě všechno možné , pak náhle stěhování každým rokem , kolikrát ve městech dávat si pozor za každým blokem , být si jist každým krokem , ve škoe hlídat si záda a mít jistotu že máte pravého kamaráda , od kterého vás nečeká zrada .

Ježdění s lunaparky , kolotoče s malými dětmi se točí , říkal sem sem si každý den jak to všechno skončí , když už sme potom bydlely v jednom městě , konečně dva roky , najednou to přišlo ta hrozná zpráva , dědeček umřel na nemocnčním lůžku , proto najednou musely sme vrátit do míst která sem si pamatoval z dětství , které náhle smutně končí .

Bývaly to bezstarostné časy , nosíval sem v té době trochu delší vlasy , masy lidí škrábalo se do mého srdce ale tomu říkáse evoluce , nikoho nepustilo raději osamělé bylo , až v šesté třídě pořádně zatoužilo , v 7 třídě se roztříštilo na miliony kousků , bylo mnoho krásných zážitků , bylo mnoho krásných vzpomínek jenže to co bylo špatné ve mě převládá , má rozhodnutí do budoucna to ovládá .

Byl sem někdo jiný ještě před pár lety , krásné básně plné slunce a něhy , kde oceány omývali břehy , nyní píšu o tom jak se ve svém srdci cítím , co kolem sebe vidím , o čem sním a jak těm kteří poznaly trochu té lásky závidím , nikdo není dokonalí , každý z nás byl někdy malý , každému z nás se nějaké hrozné věci staly ale už nechci aby se kdy opakovali .

Píšu básně z posledního kouska citu který mi zbyl , zůstalo ve mě ještě trochu té lidskosti , snad možná i nesobeckosti , chci pomáhat těm kteří se cítí samy , když sem nedokázal pomoct sobě , chci jen utišit ten tichý pláč v sobě a chci předat úsměv tobě . Vzpomínky sou obrazem minulosti , oči jsou oknem do duše ale jde to tak jednoduše ?

Nenávist-Láska

16. srpna 2011 v 15:53 | Fallen
Srdce už tak pomalu tluče , je to snad tím jak krvácím , snažím se dojít ještě k tobě , dotknout se tě naposhled , nemůžu zapomenout na tvůj krásný pohled , oči které do mne pronikají , mé myšlenky unikají z neznámých koutu mysly které mám , proč sme o něco takového přišly , je to propast která mezi námy se pořád roztahuje , na minulost dávnou navazuje , rána kterou si mi na srdci udělala se pomalu zatahuje .

Máš hojivý dotek , když se usmíváš , vipadáš nádherně když usínáš , snažil sem se být vždy po tvém boku , ale ty pokaždé odháněla jsi mě , nenáviděla jsi mě , zabila si vše co ve mě bylo , zničila si co ve mě zbylo , zůstal už jen popel , který pomalu dosedá na zem , byl sem blézanen když sem tě hledal na každém kroku , nenávidím tě nyní možná víc než ty mě do morku kostí .

Lásko hledal sem tě , už ale přišel sem na to že nejsi pravá , že si jen vysněná , nenávist kterou k tobě cítím , je možná už to jediné co na světě vidím , vím že zasévám vítr a bouři sklidím , ale kdo mi odpoví jestli se mýlím , že je láska bolest , strach , bezmoc , jen iluze která nám snad uniká , avšak právě proto srdce které v hrudi mi tluče již zaniká , jen ta bolest co byla spůsobena ven proniká.

Dlouhá cesta/Na dně duše

15. srpna 2011 v 23:55 | Fallen
Už je to dávno co mohlo se zdát , že není proč času se bát , tou chodbou tajemnou , která nutí nás z celé duše za svůj život se rvát . Už tak málo času sbývá se rozloučit , už tak málo lidí je kterým se můžeme dál dívat do očí , srdce se třese strachy co bude dál v té tmě co na něj čeká , jako duše zkroušená v kaluži slz promočená a trápením unavená.

Už tak málo času zbývá , ta bolest se předevšemi zkrývá , ze srdce člověk hloupé nápady mívá , v mysli na ní se pomalu stmívá , doufaje že když se loučíme tak se cestou domů dívá , srdce si v tu dobu zpívá na svou cestu poslední a snad se tím i uklidní .

Duše pomalu klesá do hlubin zoufalství , chtít udržet své tajemství , proč lidé hledají lásku , když jí samy neumí dát , proč když vědí jen to jak jí brát , snažíme se jen někdy kvůli druhým ještě chvíly na nohou pevně stát , abychom jim dokázali , že v té době co nás znaly sme ještě za něco stály ikdyž bylo hodně věcí kterých sme se bály .

Jak může někdo říct , že ví jaké to je , když má člověk potom všem své srdce ještě někomu dát , vlci venku mají už jen hlad , na srdce zoufalé , člověk už dál jen doufá a sám už přitom si jen zoufá , z křídel zůstalo jen peří které dolů na zem pomalu dopadá , život jej obklápí trním , které ho vězní do chvíle posledního vydechnutí , co si máme myslet , je život dar nebo prokletí .

Je to podvod kde pravidla žádná neplatí , už celá staletí , odoláváme srmti volání , které nás do vln zoufalství zahání , už jen jméno Smrt někomu hrůzu nahání a někdo se již dávno připravuje na své první a poslední setkání . Pro někoho je život trest , pro někoho život nezačal , protože nenašel žádnou ze svých cest , někdo zůstal opodál v ústraní , protože pro něj byla smrt vykoupení .

Duše je jako oceán , klidná a plná krásných věcí ale i v duši zavládne bouře která smete vše co jí stojí v cestě.

Toaleťák

15. srpna 2011 v 22:56 | Fallen
Toaleťák v krutém boji proti prdeli a hovnu stojí , bojuje statečně aby ochránil čistotu svojí , protože se od hoven smrdět bojí , nebere hovno na lehkou váhu , utéct před svým osudem má stále snahu , stojí však na prahu života a smrti .

Člověk chytá ho do svých silných rukou , už zbývá jen pár chvil , papír může jen doufat že člověk mine svůj cíl , aby jeho posranou prdel nepolíbil . Bojoval Statečně do posledních sil ale ten zápach hold nepřežil :D





Na Toaletě

15. srpna 2011 v 22:14 | Fallen
Byl sem dnes na toaletě , chtěl bych to shrnout v jedné větě , ale nedá se hold svítit , musím s pravdou ven vyjít :D Dosedal sem si na prkýnko , v tom však už při náročné potřebě všiml jsem si , že papír chybí , to že budu muset vstávat se zadkem od hoven se mi nelíbí , pomyslel sem si , proto hledal sem různá zařízení která byla kolem , připadal sem sem si jako byl se prodíral minovým polem .

Cítil sem se jak v Iráqu ale né kvůli slunci , kvůli tomu dusivému pachu , asi pošlu příště , trochu do Faktoru strachu , když se už odhodlávám že vstanu s té záchodové mísi , abych ukončil to utrpení a nekonečná muka , tak náhle spadl toaleťák ze skříně která byla hned vedle , jediné co sem v tomto postavení mohl říci bylo , ty svině .

Tento příběh je smyšlený a padají v něm sprostá slova , proto by si jej neměl nikdo číst ;)


Toalet Paper

15. srpna 2011 v 20:25 | Fallen
Nedělej v tom zmatky , toaleťák slouží jen k jednomu aby utíral lidem zadky , popřípadně domácím miláčkům ním na koberci utíráme zvratky , je to vše jen na jedno brdo , jsou to jen odpadky , kde se všechno vozí na skládky .

Toaletní papír , používá spousta lidí , kolikrát když si krátí čas , tak si kreslý co zrovna vidí , velký kulo v malým hajzlu , nechal to někdo v tom zamořeným pajzlu , kolikrát vydíme ve filmech jak si s ním lidi házej po domech , lidi chovají se občas jak opice a lezou po stromech .

Toaletní papír zná každý z nás , pokaždé nás na záchodě přivítá , špínu z naších zadkú po dokončení potřeby vymítá , je v něm však snad i měkkost ukrytá , je hebký když se nás dotýká . Smrad potom utíká a dveře před toaleťákem i sprchou zamiká ;)

Realita

15. srpna 2011 v 2:20 | Fallen
Sníme o dokonalém světě kde neexistuje , nenávist , kde panuje jen dobrota lidí , jenže je to jen sen který se nikdy nesplní , je to touha která mizí s každou nevraživostí lidí , kteří touží po moci , sou to ti kterým však již dávno není pomoci , to si lidé opravdu pomáhají jen když lidstvo uchvátí nemoci ?

Kam nás tohle všechno dovede , kam to naše cesty povede , kdo si to představit dovede ? Jaký mají smysl války , které nezmizí , mezinárodní spory které roztáčí koloběh všeho co je na tomto světě špatné , kdo z nás ví kdy udělal něco pro druhé jen tak z popudu , všechno to končí sice bolestí jiných , ale jen lidé mohou za to co se děje s naší planetou , přitom ale jen sami se sebou zametou .

Každý se jen veze na kolébce jménem život tak se vrať zpátky na zem a podívej se kolem sebe co se vedle tebe děje , myslíš si že je každý šťastný ? kdo se směje , že ho opravdu ve srdci hřeje štěstí ? nebo by dal raději někomu pěstí z nenávisti k tomu jaký to vlastně je a kam to všechno spěje .

Vrať se zpátky na začátek , všechno tvoří dokonalý zmatek , važ si lidí kteří sou kolem tebe , kteří nemyslí jen na sebe , podívej se na nebe a probuď se z toho snu , sme na konci cesty , vše již končí jen slovy nebo gesty , nasadily sme si pásky na oči a neprůstřelné vesty , abychom nic nevyděli , abychom nic necítily . Chodíme každý den v davu lidí ale jen málo z nich vydí ten poslední kousek reality.

Co bylo ?

14. srpna 2011 v 20:18 | Fallen
Pamatuješ na ten den kdy tě zachvátil pláč , tehdy poprvé měl sem pocit že tě znám , avšak díky tobě sem našel jen pocit že sem sám , nikdy sem nepřišel na to co doopravdy chceš a na to jaká ve svém srdci seš , ve svých snech si stavíš vysokou věž aby tě chránila před city , ale vše je to jen lež , protože ty sama nevíš kdo doopravdy si .

Chtěl sem jen pochopit na co myslíš a pokud máš dojem že sem tě nemiloval tak se jen mílíš , chtěl sem vědět co opravdu cítíš ve svém srdci , strápeném , ktzeré se tak stalo snad ledem či kamenem , kterým neprostoupí žádný cit , jak potom si mohla chtít , ráda někoho mít.

Snažil sem se jen pro tebe žít , snažil sem se tě před těmi co tě pomlouvaly ochránit , ty si však jen dále stála na stejném místě až se sejdeme příště i ty víš , sama moc dobře víš že to bude naposled , že si povíme jen pár vět , nic víc .

Sem tu dlouho do noci , protože vím že mi není pomoci , ten pocit který mám nezmizi jen tak sám od sebe , to vím od tebe , kámen který leží mi na srdci a dlaň otevřená ve které cítil sem celý svět , kterým si byla ty , nyní je předemnou ukrytý , hledám jak se zbavit svého trápení , ikdyž snad žádný únik není , pro tebe jsem již dávno zmizel v zapomění , mé myšlení zachvátilo zatmění , je to pro srdce zlomené utrpení , když milovalo a lásku cítilo , najednou co mělo v sobě jej zradilo , v podobě samoty se vrátilo , zabíjí ho cit který si pro tebe chránilo.

Bylo mnoho krásných chvil , avšak to co bylo dál sem ti nikdy neodpustil , jediné co mě mrzí ! Že sem to dopustil , neboj uvidíme se snad už jen jednou a odjdu stejně jako ty , bez ohlédnutí za sebe , snad jen se podívám na nebe , které jediné mne nikdy nesklame , ikdyž zdání někdy klame , o tobě si již myslím to samé , dočkáž se že zapomenu ale bude to trvat než se to stane .

Tvé srdce když sme se potkali už dávno patřilo jinému , vždy když sem byl s tebou měl sem ohromnou trému , ty většinou měla si ze mě asi migrénu ale proč si mi nikdy neřekla že vše v té době byl jen klam a že sem v těch citech jen a jen sám.

Západ slunce - Verze 2

7. srpna 2011 v 20:57 | Fallen
Slunce zapadá , stíny na na zem dopadají , sny které sme měly se pomalu ropadají , smutné myšlenky nás přitom napadají , oči se pomalu ale jistě zavírají , rány na srdci zlomeném se přitom otevírají , kusy ledu které v něm zůstaly už nikdy neroztají , sme napokraji s dechem , není už návratu zpět , vrátit všechno co bylo , ikdyž víme že mnoho z toho nám ublížilo .
Chceme vrátit čas , naše city zachvátil mráz , chceme si všechno krásný prožít zas , doufajíc že tentokrát půjde všechno snáz , pocity viny zastihují nás na každém kroku , cítíme se zlomení že nejsme opět po jejím boku , vše co nás trápí sou jen naše činy , jestli sme udělali všechno co bylo v našich silách , jestli sme to byly opravdu mi , nyní ten ztracený čas zdá se nám tajemný.
Láska bolí aď už uděláme cokoliv , slzy tečou při vzpomínce na ty nejkrásnější chvíle , bolí nás když odchází s někým jiným a má přitom jen růžové brýle , slunce nám připomene všechnu tu láska která zde kdysi byla , všechno to co jsi pro druhého zahodila , proč si potom všechny ty slova říkala , proč si věčnost slibovala .Vzdáváme se našim touhám , díváme se zpět na těch pár vět které změnili náš život , kterým si byla ty ! Od té doby zdá se jako by každému šlapala smůla na paty , z tváře zmyzel úsměv , nahradil jej pláč a smutný výraz v očích , zdá se nám jako by sme byly už dávnjo na konci , na obrovském kopci kde zbývá už jen skočit , se všemi co zde zůstanou se rozloučit.
Slunce nás přitom hládí po tváří , vrchol skal přitom ozáří , je to jako poslední pohled na to co nás čeká , na to co ještě může být , na to co po životě ještě můžeme chtít , srdce patří jiné osobě , přestalo pro nás už dávno být , úsměvem zakrýváme to co nás trápí , potom si povídáme jak sou lidi s tou láskou už trapný , říkáme si že už sou pro nás všechny pokusi dávno marný .
Je to jako píseň která ti pořád zní v hlavě , je to jako příliv který se pořád vrací , je to jako slunce které se každou noc z dohledu ztrácí , naše jizvy z posledního střetu krvácí a nás to jen od toho znovu cítit odvrací , náš příběch se ve hvězdách nazází , ale v mezi těmi co si prošly tím samím se ztrácí.

Půlnoční Báseň

7. srpna 2011 v 3:02 | Fallen
To ticho které se tou tmou nese , je jako balzám na všechny starosti , připomíná to více všechny zažité radosti , dává ještě zbylou víru , že budou další krásné dny ,vždy dívám se na měsíc a říkám kdo ještě může být vzhůru , kdo další se na něj dívá , kdo další s nespavostí splývá , kdo ještě se v rouchu noci ukrývá.

Dívám se jak mraky plují kojem tou oblohou , které plynou jako čas , sleduji jak se stromy pohupojí ve větru sem a tam . Sou jako kyvadla hodin , půlnoc odbývá svůj poslední tón , na kostele , je slyšet v dály tajemný zvon , k čemu je sledovat ten , pravidelní denní schon.

T/O

7. srpna 2011 v 2:17 | Fallen
Vítr odvál všechnu tu nesmyslnou bolest která ovládala vše , čas už asi dávno vypršel , láska o které slyšíme v písních o které sníme nadevše , kterou si myslíme že držíme pevně v rukou jako sněhou vločku , roztaje . I srdce které ztratí důvod tlouct dál , ztratí svůj účel , být tu pro někoho dalšího , aď už je to kluk , nebo holka , může si najít staršího nebo někoho mladšího .

Koho by to napadlo , že láska může být z počátku tak krásný cit , ale když ti chce ublížit , nepomůže ani protiatomovej kryt , jediný co pomáhá je ještě jednu šanci chtít , pokoušet se jí uchopit a druhou osobu v co nejkratší době aspoň trochu pochopit , nemá smysl střílet mezi ty které máš vedle sebe , kteří se drží ze všech sil u tebe aby ti pomohly , to oni vzdorují kvůli tobě tomu největšímu ohni , ikdyž vědí že se spálí ale dělají to proto aby tě nesklamaly .

Je to jako hra několika tónů , při které snad jen pomalu se nadechni ale pozor aby si neutonul , málo kdo z nás je proti citům imunní , málokdo z nás však některým lidem rozumí , co po životě chtějí , zda ještě vůbec nějaké mít smějí , všichni z nás ale určitě mají nějaká přání , jedno snad ale znám i já a to aby sme nezůstali samy.

Každý z nás snaží se uletět před vším co nás trápí , aď už to schováváme za maskou tvořenou úsměvem , nebo pod kapucí , připomínajíc si doby pod vlivem emocí , je to matoucí , pořád to v nás myšlenky obrací , vzpomínky se vrací , srdce je past která však nepustí nás z toho napětí , které však končí v zápětí v náručí milované osoby .

Je to obětí dvou lidí , je to spojení dvou srdcí které sou nyní jedno , které tluče za oba , bojuje za jejich city , je to o lidech jako si ty ! Mýjíme ty lidi každý den , když deme po ulici , chceme být jako oni , ikdyž víme jak láska někdy bolí , chceme si to prožít jako krásný sen , chceme vyjít jednoho dne ven , zakřičet ta slova do světa .

Chtěl bych všem říci jen jedno buďte rádi s těmi které máte rádi , aď sou to lidé které milejete , aď už sou to třeba kamarádi, sou tu pro vás když je potřebujete , sou tu pro vás kdykoliv si na ně vzpomenete .

Přemýšlejte co je obsaženo v každé větě která tu zazněla , která vám alespoň trochu vás připoměla.